Tento článek se pokusí zodpovědět, zda je nutné s dítětem vyhledat odbornou pomoc, případně jak moc lze vyhledání odborníka odkládat.

Na začátek je důležité rozlišit, zda psychologické vyšetření někdo doporučil (učitelka v MŠ, obvodní lékař..), či máte sami obavy, případně se může jednat o obojí.

Pokud vám bylo vyšetření doporučeno, ale přitom jste přesvědčeni, že vaše dítě je v pořádku a s žádnými obtížemi se nepotýká, na vyšetření s ním chodit nemusíte, a pokud není vyšetření nařízeno soudem, pak ho můžete odmítnout. Přestože je vyšetření dobrovolné, může být ale přínosné se na něj objednat, a s dítětem na něj přijít. Když dítě vidíme každý den, a jsme na jeho projevy zvyklí, pak nás nemusí napadnout, že je něco jinak, než jak to mají ostatní děti. Pokud ale nějaké obtíže dítěte přetrvávají déle než pár týdnů, a to v kolektivu, ve škole, doma či jinde, návštěva psychologa je určitě vhodná. Pokud si vyšetření dítěte vyžádá škola či školka, pravděpodobně potřebuje od psychologa poradit, jak k dítěti přistupovat. Případně potřebuje pro dítě zavést některá z podpůrných opatření, získat asistenta či nakoupit pomůcky, díky nimž bude možné dítě vzdělávat v souladu s jeho potřebami a možnostmi školy. Je proto vhodné vyšetření podstoupit, případně i upozornit psychologa, že potřebujete, aby doporučení byla velmi konkrétní a týkala se přesně problémů, s nimiž si škola neví rady. Pokud škole vstříc nevyjdete, hrozí, že problém, s nímž si aktuálně škola neví rady, poroste. Mějte na paměti, že diagnostika není primárně o hledání problému na straně dítěte, ale měla by být o hledání vhodných řešení či intervencí šitých konkrétnímu dítěti na míru.

Uveďme si pro příklad dítě s opožděným vývojem. Pokud není oproti svým vrstevníkům pozadu velmi výrazně, je pravděpodobné, že je v průběhu času dožene i bez odborné pomoci. Může to ale trvat daleko déle než s vhodnou pomocí, která by cílila na konkrétní oblasti a dovednosti, ve kterých je dítě opožděné, a stanovila doporučení s ohledem na to, co má smysl trénovat, a co ne. Některé dovednosti totiž trénovat nelze, ale zkrátka musí dozrát patřičné mozkové struktury, a usilovná snaha takové dovednosti trénovat může být pro dítě stresující a tím paradoxně vývoj dítěte spíše brzdit. V některých případech ale má smysl dítěti nabízet činnosti, které mu mohou pomoci se v dovednostech posouvat. Například u dítěte, které začne mluvit později, než je běžné, má smysl komunikaci podporovat a činit pro něj komunikaci zábavnou, protože to může přitáhnout jeho pozornost k řeči, která mu začne připadat zajímavá. Naopak nemá smysl aktivně trénovat chození na nočník u dítěte, které ještě nezaznamenává, že má potřebu se vyměšovat. Cílem psychologické diagnostiky nemá být udělení diagnózy, ale zlepšení stavu dítěte způsobem, který pro něj bude co nejvíce přirozený, a určit, co má smysl rozvíjet, a jak na to. Určení příčin obtíží je první krok, ale stejně důležitá jsou následná doporučení pro rodiče, učitele, a další důležité osoby v životě dítěte o tom, jak se zjištěními pracovat. Skutečným cílem je zlepšení stávající situace.

Správně provedená diagnostika může snížit obavy rodiče a ulevit všem zúčastněným od stresu. Pro dítě s vývojovým opožděním může být jeho stav velmi těžký, protože vidí, že jeho vrstevníci zvládají s naprostou samozřejmostí něco, co jemu nejde. Kromě toho, že navržení vhodného postupu může pomoci dítěti dohnat vrstevníky rychleji a s menším množstvím stresu, diagnostika může také ulevit rodiči, protože se bude mít čeho chytit, když bude bezradný. Navíc rodiči vysvětlí projevy dítěte, čímž mu může přinést větší jistotu a pomoci mu si ujasnit, které postupy jsou vhodnější a jak být svému dítěti co nejlepším rodičem. Z dobře udělané diagnostiky plynou cesty, jak situaci zlepšit.

Správně provedená diagnostika má faktické dopady na život dítěte. Dítěti můžou být například ve škole vyjednány jiné podmínky u aktivit, ve kterých se jeho obtíže hodně projevují, a jsou tak pro něj daleko obtížnější než pro vrstevníky. Takové podmínky by měly umožnit dítěti učit se ty stejné věci jaké jsou požadované po vrstevnících, ale s ohledem na možnosti a dispozice daného dítěte tak, aby vůbec mělo šanci si je dobře osvojit. Některé děti si poradí velmi dobře i bez úlevy, a zvládnou mít výborný prospěch i tak. Je ale možné, že na své školní roky nebudou vzpomínat zrovna rádi, a jejich vztah ke vzdělávání tím bude výrazně ovlivněn. Například Petra s dyslexií bude mít ke vzdělání nejspíš horší vztah, pokud bude muset psát diktáty s ostatními dětmi, které ale nebude mít šanci časově stíhat, a bude opakovaně selhávat. Kdyby škola díky nařízení z PPP umožnila Petře jinou formu zkoušení z gramatiky tak jako Martině, která podstoupila vyšetření v PPP a škola jí vyšla vstříc (například více času na diktáty, nebo možnost psát každou druhou větu), její sebehodnocení a vztah ke studiu pravděpodobně tolik neutrpí. Smyslem takových opatření je nastavit Petřino vzdělávání a zkoušení tak, aby byla schopná vše zvládnout a zkoušení pro ni bylo přibližně stejně náročné jako pro ostatní děti. Taková opatření mohou vypadat pro každé dítě jinak, a měla by odrážet jeho aktuální schopnosti, ale zároveň mu pomoci se rozvíjet..

Rodiče si někdy kladou otázku, zda jsou obtíže jejich dítěte “dost vážné” na to, aby chodili k psychologovi. Pravda je, že až na extrémní případy je odpověď na tuto otázku málokdy jednoznačná. Proto doporučujeme se na to podívat spíše tak, že psychologické vyšetření, péče v PPP či péče klinického psychologa jsou zdarma, a vaše zdravotní pojištění je pokryje. Není proto důvod nevyužít službu, která vám v lepším případě řekne, že vaše dítě je v pořádku a zdravě se vyvíjející, a v horším případě vám pomůže se situací něco dělat. Tyto služby jsou tu pro všechny, kteří si kladou otázky o duševním zdraví svého dítěte. Nemusíte se bát, že byste přišli “zbytečně” nebo “zabírali místo někomu jinému”. Na využití těchto služeb má právo kdokoliv, kdo má pocit, že by mu mohly něco přinést. Pokud se tedy s dítětem potýkáte s obtížemi, které jemu nebo vám komplikují život, klidně se objednejte. Pokud by si vaše dítě pravidelně stěžovalo na bolest břicha, také byste s ním pro jistotu šli k obvodnímu lékaři, i kdyby ve výsledku o nic nešlo.

Autorka článku: Mgr. Aneta Shumlyansky​