Tento článek shrnuje časté obavy a nedorozumění, se kterými se potýkají lidé během práce s psychologem. Některé obavy se týkají vyšetření samotného, některé jeho důsledků a podobně.
Budu pomoc psychologa potřebovat už navždy?
Jednou z častých obav je, že navštíví-li dítě psychologa jednou, znamená to, že dítě bude pomoc psychologa potřebovat už pořád. Vůbec to tak ale být nemusí. Spousta obtíží, se kterými se potýkáme, je s vhodnou pomocí řešitelná. Je pravda, že některá závažná duševní onemocnění vyžadují odbornou pomoc celoživotně, je jich ale velmi málo. Kromě těch vzácných bychom mohli uvažovat i o poruchách autistického spektra či o jiných vývojových poruchách, ale i u těch platí, že včasná a vhodná intervence může zvýšit pravděpodobnost, že v pozdějším věku se dítě bez dopomoci odborníků obejde. Trochu jiné to je s dospívajícími, ale i u nich včasná a smysluplná intervence může předejít rozvoji dlouhodobých obtíží. Přinejmenším může psycholog dítěti pomoci sžít se s jeho obtížemi, naučit jeho okolí na dítě vhodněji reagovat a lépe s ním a jeho obtížemi pracovat, a tím snížit dopad případné nemoci na další život dítěte.
Selhali jsme jako rodiče?
S návštěvou psychologa se také často pojí obavy, zda jsme jako rodiče něco nezanedbali, zda jsme neselhali, jestli by mělo dítě tentýž problém, i kdybychom v jeho výchově postupovali jinak. Pokud si kladete tyto otázky, je zřejmé, že vám na vašem dítěti, jeho zdravém vývoji a spokojenosti záleží. Má-li vaše dítě potíže, neznamená to, že si psychologové pracující s rodinami myslí, že byste úmyslně udělali něco, čím byste dítěti chtěli ublížit. Potíže, se kterými se setkáváme, většinou vznikají kombinací většího množství faktorů. U mnohých potíží přesné příčiny často ani neznáme. Ve spoustě z našich trápení hrají roli mimo jiné i genetické faktory. Pokud jste ochotni dítěti pomoci s tím, co ho trápí nebo co vás v jeho vývoji či chování znepokojuje, pak jste nic nezanedbali, naopak. Konzultace s psychologem může být příležitostí, jak si některé výchovné postupy a otázky spojené s rozvojem dítěte a komunikací s ním ujasnit a jak k rozvoji dítěte a interakci s ním do budoucna přistupovat s větší jistotou.
Vliv dědičnosti
Vliv genetických faktorů je často zdrojem nedorozumění. Někdy se rodiče obávají toho, že jejich dítě bude mít stejné psychické obtíže jako někdo jiný v rodině, případně jako oni sami, a za genetické zatížení dítěte pak cítí vinu. Dědičnost patří mezi vlivy, které mohou sehrát roli v rozvoji duševních obtíží, spojitost je však zřídkakdy stoprocentně daná. V případě duševních obtíží obvykle nezdědíme konkrétní nemoc, ale zdědíme spíše náchylnost k nějaké nemoci. V rozvoji duševních onemocnění hraje nemalou roli prostředí, vztahy s ostatními lidmi, stres a mnoho dalšího. Všechny tyto faktory mohou napomoci vyrovnat vliv genetické zátěže, a nebo naopak mohou samy o sobě podnítit vznik obtíží. Přesný poměr genetických vlivů a prostředí se napříč různými typy problémů a napříč konkrétními lidmi může lišit. Vždy je ale možné pro podporu psychického zdraví člověka něco dělat, a to i v případě, že se nějaké potíže již objevily, či se duševní onemocnění rozvinulo. V případě dětí platí, že lze rozvoji mnoha problémů účinně předcházet.
Uchovávání údajů z vyšetření a jejich zneužití
Někdy se lidé obávají toho, že pojišťovna schraňuje údaje o vyšetření, které si může vyžádat například budoucí zaměstnavatel dítěte, či škola, na kterou se dítě v budoucnu bude hlásit, a že bude takové dítě v životě znevýhodněné kvůli tomu, že navštěvovalo psychologa. Pojišťovna nic o výsledcích vyšetření neví a samotný fakt, že byl někdo u psychologa, může sdělit jen soudu, pokud je jí to nařízeno. Podrobnější údaje o vyšetření dítěte musí archivovat pracoviště, kde vyšetření proběhlo, a bez vašehosvolení je smí třetí straně poskytnout také pouze na žádost soudu. Psycholog mimo zdravotnictví sice není vázán lékařským tajemstvím, ale je vázán mlčenlivostí v etickém kodexu a GDPR (zásadami ochrany osobních údajů), kvůli kterým nemůže bez svolení klienta či jeho zákonného zástupce poskytovat informace komukoliv jinému (výjimka je již zmíněný soud). Škola či budoucí zaměstnavatel se tedy o ničem nedozví, pokud sami nebudete chtít.
Jak rychle zjistíme diagnózu?
Častým nedorozuměním bývá očekávání, že diagnózu jde spolehlivě určit během jednoho setkání. V některých případech skutečně může jedno vyšetření u psychologa stačit. Dochází k tomu však tehdy, když na vyšetření přichází děti, jejichž obtíže pramení z normálního průběhu vývoje, a které tak vyšetření ve skutečnosti ani nepotřebují. Většinou je to ale složitější. Aby mohl psycholog s jistotou udělit diagnózu hned napoprvé, muselo by vyšetřované dítě mít naprosto jednoznačně specifické projevy dané diagnózy, a to se děje velmi vzácně. Daleko častěji je třeba podstoupit vyšetření víckrát, často i u více odborníků jako je třeba logoped, neurolog a další. Důvodem je odlišný pohled různých specialistů na tutéž věc, podobně jako když vás na podrobnější vyšetření odešle obvodní lékař, který také někdy stanoví diagnózu hned, častěji ale potřebuje více informací od jiných specialistů. Dalším důvodem, proč je potřeba uskutečnit několik setkání, jsou vysoké nároky na dítě při vyšetření. U psychologického vyšetření je dítě (ale i dospělý) vystaveno situacím, kdy se musí dlouze soustředit na různé úkoly, které pravděpodobně nejsou příkladem jeho oblíbené zábavy, a to je pro něj často vyčerpávající. Proto je někdy nutné vyšetření přerušit a pokračovat v něm, až když je dítě opět odpočaté a ochotné spolupracovat.
Je diagnóza definitivní?
S udělením diagnózy také souvisí možná změna diagnózy. Psychologická diagnostika bohužel ne vždy poskytuje jednoznačné vysvětlení a může se stát, že problémy, s nimiž se dítě potýká, odpovídají více diagnózám. Jak v případě duševních onemocnění, tak v případě vývojových poruch je nezbytné si uvědomit, že jednotlivé diagnostické kategorie vznikají v důsledku snahy odborníků najít zastřešující pojem pro symptomy, s nimiž se určitá skupina dospělých či dětí potýká. Pojmenování diagnózy pak pomáhá těmto lidem získat specializovanou péči lépe zaměřenou na jejich potíže a pomáhá jim k vyhledávání informací vztahujících se k tomu, co je trápí. Zatímco potíže některých dospělých či dětí velmi dobře vystihuje jedna diagnóza, v jiných případech potíže odpovídají více diagnózám či z každé diagnózy několik významných symptomů danému člověku chybí. Někdo má velmi úzce se projevující obtíže, u někoho mohou být projevy méně jednoznačné. Spousta diagnóz se naopak prolíná, a člověk tak snadno splňuje požadavky pro více diagnóz zároveň, pak je třeba určit, která je ta klíčová. Dítě tak může v průběhu vývoje dostat více diagnóz. Také se může stát, že s postupujícím vývojem či odbornou pomocí se projevy mění, a některé mohou vymizet úplně, a tak člověk přestane kritéria některé diagnózy naplňovat. Je tedy možné, že první diagnóza, která je mu sdělena, neodpovídá úplně nejlépe jeho obtížím, a tak se v průběhu léčby může měnit. Je pochopitelné, že je pro vás důležité znát správnou povahu obtíží vašeho dítěte, a že je k matoucí, pokud se výsledek diagnostiky mění. Je však vhodné mít na paměti, že cílem psychologické diagnostiky nutně nemusí být získání nejpřesnější diagnózy, ale především navržení a získání co nejadekvátnější podpory dítěte. Vhodná doporučení a formy podpory se sice opírají o diagnózu dítěte, ale obrovskou roli hrají i konkrétní symptomy dítěte a celkový kontext. Vhodná doporučení lze tedy v mnoha případech formulovat i v případě, že diagnóza dítěte nebyla ještě definitivně uzavřena. Pokud má dítě například problém s rozvojem řeči a porozumění, měly by se intervence soustředit na rozvoj těchto dovedností a brát v potaz aktuální stav dítěte a možnosti dospělých, kteří s ním pracují. Pro naplánování vhodné intervence tedy samozřejmě bude podstatné, zda dítě řeči rozumí, udržuje oční kontakt, napodobuje, nebo má například problémy s pozorností, ale jestli bude konečnou diagnózou porucha autistického spektra, vývojová dysfázie či opožděný vývoj řeči v důsledku ADHD, se může zpřesňovat zatímco intervence již probíhají.
Důležité je, že i ty prvotní diagnózy nám mohou říct hodně o tom, jaké jsou aktuální obtíže a projevy dítěte, což se během práce s ním může měnit. Prvotní diagnózy nám také říkají, jaké intervence lze volit a na co se při práci s rodinou a dítětem zaměřit. Aktuální stav, a tedy i výsledky vyšetření, popisují stav dítěte a jeho dovedností v minulosti a současnosti, ale nemusí vždy dávat jednoznačnou odpověď na to, co bude dál. Budoucí vývoj totiž hodně závisí na tom, co pro rozvoj dítěte uděláme a jak se mu pokusíme s jeho potížemi pomoci. Proto je klíčové, aby zpráva, i pokud nedochází k definitivní diagnóze, obsahovala konkrétní doporučení, jak má okolí k dítěti přistupovat a co je nezbytné jeho rozvoj či zmírnění jeho obtíží dělat.
Autorka článku: Mgr. Aneta Shumlyansky