Co říct dítěti a jak ho „připravit“

Smyslem vyšetření je zjistit o dítěti informace podstatné k řešení problému, kvůli kterému se vyšetření koná. Nejedná se tedy o zkouškovou situaci, na kterou by se dítě mělo nějak předem připravovat. Účelem je zjistit, jaké jsou silné a slabé stránky dítěte, co ho může v učení, chování, zvládání různých situací brzdit, a co mu naopak může se zvládáním situací pomáhat.

Čím více bude výkon dítěte při vyšetření odpovídat jeho běžnému výkonu, tím lépe. Pokud dítě při vyšetření například nezvládá nějaký typ úkolu, není to špatně – jen tak jde zjistit, co je problémem a jak se daná situace dá zlepšit. Dítě by mělo být upřímné a přirozené. Není žádoucí učit ho rozličné typy úkolů a cvičení, aby u vyšetření dopadlo „dobře“. Trénováním těchto úkolů můžete zkreslit výsledky vyšetření, navíc většinou volně přístupné testy na internetu vůbec neodpovídají tomu, jak tyto testy vypadají doopravdy. Také není potřeba dítěti říkat, jak má odpovídat – správné odpovědi jsou takové, které dítě vymyslí samo. Pokud budete mít po vyšetření pocit, že se chování či výkon dítěte lišily od toho, jak to bývá doma nebo ve škole, psychologovi to řekněte.

Začátek rozhovoru by mohl vypadat například takto:

Důležité je dítěti předem říct, že na vyšetření půjdete. Nemusíte mu to oznamovat měsíce dopředu, na druhou stranu není vhodné mu to říct až před dveřmi poradny. Některým dětem pomáhá, když se na novou situaci mohou připravovat delší dobu, u jiných může vést dlouhá příprava k nárůstu stresu a úzkosti. Své dítě znáte nejlíp vy, proto sami nejlépe odhadnete, s jakým předstihem dítěti o vyšetření říct. Pokud má vaše dítě rádo vše předem připraveno a bude ho zajímat, jak bude vyšetření vypadat, zkuste si na rozhovor vyhradit více času, aby dítě mělo čas se na vše vyptat. Pokud má poradna na webu fotky, můžete dítěti ukázat, jak poradna nebo dokonce paní psycholožka/pan psycholog vypadají. I představa o místě, kde se vyšetření koná, může napětí u dítěte snížit. Je možné, že nevíte, jak dítěti říct, že má na vyšetření jít.

Možná se bojíte, abyste ho nevyděsili nebo neranili. Je ale dost pravděpodobné, že dítě samo ví, že se v jeho životě něco děje. Děti vnímají, že někdy selhávají, něco se jim nedaří, nebo vidí, že se trápíte vy. Nemusíte vymýšlet žádné zástěrky, ani nemusíte o vyšetření mluvit složitě.

Nejdůležitější zásadou je dítěti nelhat a posilovat důvěru, kterou mezi sebou máte. Zkuste dítěti důvody vyšetření podat pravdivě a jednoduše, ale se zaměřením na řešení. Nepoužívejte tedy věty typu „jdeme tam, protože už si s tebou nevíme rady“, ale můžete například říct „abychom zjistili, proč nám to spolu teď moc neklape, a co bys potřeboval/a, abychom to zvládli překonat.“ Bude lepší, když si větu vystihující důvod vyšetření vašehodítěte zformulujete předem, třeba i sepsali, abyste během rozhovoru nemuseli složitě hledat správná slova.

• Dítěti je dobré o vyšetření říct předem, ale při načasování brát ohled na jeho povahu.
• O vyšetření mluvte pravdivě a jednoduše.
• Nelžete a nezatajujte, dítě obvykle vnímá, že se něco děje.
• Vyhýbejte se negativním formulacím jako „nevíme si s tebou rady“, nahraďte je třeba „chceme zjistit, proč nám to spolu teď moc neklape“.

Jak zvládnout negativní reakci?

Pokud má dítě obavy nebo nechce do poradny jít, zkuste zjistit proč. Je možné, že se bojí konkrétní situace (cizích lidí, místa). Děti mohou mít obavy, že něco provedly, že jsou špatné, nebo se mohou bát toho, co na to řeknou kamarádi. Zkuste spolu najít řešení. Například že kamarádům můžou říct, že jdou k lékaři. Útěchou může být i to, že ho na vyšetření doprovodíte. Pro dospívajícího může být naopak důležité ujištění, že budete během vyšetření jen v čekárně a že se může s psychologem domluvit, co vám pak psycholog smí o vyšetření sdělit.

Pokud obavy dítěte přetrvávají nebo postoj dítěte k vyšetření ovlivňuje jeho chování a výkon při vyšetření, psychologa informujte. Pokud se vás dítě ptá na otázky, na které nevíte odpověď, můžete mu říct třeba: „To nevím, Pepíku, na to se paní psycholožky zeptáme. Ale nemusíš se bát, budu tam s tebou.“ Při informování dítěte je samozřejmě vždy vhodné vycházet z konkrétní situace a specifik dítěte. Některé dítě uvítá detailní popis očekávaného průběhu vyšetření, pro jiné může být přílišné množství informací zahlcující a bude mu stačit, když ho seznámíte s účelem vyšetření a průběh nastíníte jen stručně. Když si nejste jistí, co přesně očekávat, a vaše dítě tato nejistota znervózňuje, můžete se s ním třeba dohodnout, že na začátku vyšetření se vy psychologa zeptáte na celý průběh a vše podstatné a požádáte ho, aby vše vysvětlil i dítěti. Pro dítě může být uklidňující vědět, kdy se dozví více informací.

 

• Zjistěte, čeho se dítě bojí, a ujistěte ho, že nic neudělalo špatně.
• Hledejte společně řešení, která mu pomohou cítit se jistěji.
• Přizpůsobte informace věku a potřebám dítěte – někdo chce vědět vše, jinému stačí základ.
• Pokud si nejste jistí, domluvte se s dítětem, že se na vše zeptáte psychologa společně.

Na co si dát pozor?

Velmi důležité je, aby si dítě nemyslelo, že jde do poradny za trest. Je dobré zabezpečit to, aby dítě vědělo, že návštěva poradny neznamená, že je nějak „špatné“ či „divné“. Je důležité klást důraz na to, že dítě má potíž, která mu komplikuje život a se kterou je možné něco dělat. Neznamená to, že je dítě problémem. Pro některé děti může být užitečné, když budou vědět, že do takových poraden chodí i jiné děti – některé se stejnými problémy, některé s jinými. Můžete také zmínit, že do poradny jdete, aby se mu ulevilo nebo aby to pro něj bylo příjemnější ve škole.

Je dobré dítěti říct, že nemusí mít strach a že je v pořádku, pokud něco nebude vědět nebo bude dělat chyby. Stejně tak je vhodné připravit dítě na to, že některé úkoly mohou být jednodušší a některé těžší. Pokud je to možné, vyhněte se slovům jako “test” nebo “testování”. Také dítě by mělo vědět, že nejde o to, aby podalo nejlepší výkon, ale aby jeho výkon odpovídal jeho běžnému výkonu. Dítě by tedy mělo pracovat tak, jak je zvyklé, jak mu to jde nebo nejde.

Netvrďte dítěti, že celé vyšetření bude zábava – je pravděpodobné, že vyšetření bude nějakou dobu trvat (o délce vyšetření se případně informujte u psychologa předem) a některé úkoly mohou být zdlouhavé a nudné. Když bude mít dítě realistická očekávání, vyšetření pak pro něj nebude doprovázeno zklamáním a také se mu může dařit lépe přizpůsobit a spolupracovat.

V případě, že jedete na vyšetření do jiného města, myslete na to, že dlouhé cestování a stres, nepohodlí či nezvykle brzké vstávání s cestováním spojené mohou výkon dítěte ovlivnit. Vždy se snažte psychologa informovat o jakémkoliv významnějším vybočení z rutiny dítěte (z času, cestování, vstávání, stresu, apod.). Zároveň je vhodné psychologovi oznámit, pokud se vaše dítě v den vyšetření například necítí dobře zdravotně, je unavené nebo smutné, nebo má třeba odpoledne psát ve škole důležitou písemku, ze které má strach. Psycholog podle toho může reagovat, upravit průběh vyšetření, případně provést jen část vyšetření a domluvit s vámi další termín.

Snažte se zajistit, aby bylo dítě před vyšetřením odpočinuté a mělo zajištěno všechny důležité potřeby. Myslete také na další fyzické potřeby dítěte – aby bylo najezené, ale ne těsně po jídle apod. Pro jistotu můžete vzít s sebou svačinu a také něco pro radost, třeba oblíbenou hračku nebo knížku, což se může hodit i jako zábava v čekárně.

• Dítě nemá mít pocit, že jde do poradny za trest nebo že je „špatné“.
• Pomozte mu mít realistická očekávání – neříkejte, že to bude „zábava”, ale ani že má „podávat výkon“.
• Informujte psychologa o neobvyklých okolnostech vyšetření (únava, nemoc, stres, změna režimu).
• Zajistěte, aby bylo dítě odpočaté, dbejte na jeho potřeby.

Čemu se vyhnout?

Nepoužívejte psychologické vyšetření či návštěvu psychologa jako hrozbu a výchovný prostředek. Dítě často cítí, že selhává, že mu něco nejde tak dobře jako ostatním. Je mu to líto a chtělo by, aby žádné problémy nemělo, ačkoliv vám to možná neříká. Když se na dítě zlobíte, může se stát, že máte chuť mu občas i pohrozit nějakým trestem či cizí autoritou. Raději místo toho dítěti řekněte, že se zlobíte, nebo že vám takové chování vadí. Poradna i odborníci jsou tu proto, aby vám i dítěti pomohli od trápení, a je důležité, aby se tam dítě cítilo dobře a bezpečně.

Není vhodné shazovat důvěru v psychology a jiné odborníky a stavět je do role někoho zlého či někoho, kdo je trestá. Vyhrožování učitelem, psychologem či poradnou by mohlo vést k tomu, že se dítě bude bát, nebo bude mít averzi k odborníkům, kteří mu mohou pomoci. Tím se mohou možnosti rozvoje dítěte zbytečně komplikovat.

Zkuste se vyhnout tomu, abyste dítěti říkali věty tohoto typu:

• „Jestli budeš dál zlobit, půjdeme k paní psycholožce.“
• „Paní psycholožka zjistí, co je s tebou špatně.“
• „Kvůli tobě teď musíme chodit po vyšetřeních, kdybys hrál míň na počítači a více se snažil…“

Psychologická vyšetření (zejména pak ta v PPP/SPC) bývají poměrně dlouhá. Proto není vhodné, pokud k psychologovi jdete například odpoledne po celém dni, který dítě strávilo ve škole. Některé části vyšetření jsou náročné na pozornost a energii, a proto by dítě nemělo být vyčerpané. Pokud je to možné, zkuste zajistit, aby den vyšetření byl pro dítě volnější. Nejlépe by před i po vyšetření nemělo mít mnoho dalších povinností, případně mít čas alespoň na menší odpočinek.

• Nepoužívejte vyšetření ani psychologa jako hrozbu.
• Nevyvolávejte v dítěti pocit viny za to, že nějaké potíže má – většinou si je uvědomuje samo.
• Nestavte odborníky do negativního světla – dítě by se mohlo začít bát a odmítat pomoc.