V tomto článku vás provedeme procesem psychologického testování a vším, co s ním souvisí. Dozvíte se, jak vznikají psychologické testy, jak jsou spolehlivé i jakou hrají roli v úsudku psychologa při diagnostikování dítěte.

Při výběru testů vychází psycholog nejprve z toho, s čím za ním s dítětem přicházíte a co by mělo být účelem vyšetření. Tato část vyšetření by měla ideálně začít už při domlouvání termínu vyšetření – psycholog se bude ptát, co vás k němu přivádí, jestli vám vyšetření dítěte někdo doporučil a proč, čeho si vy sami všímáte. Například vám učitelka v mateřské školce řekla, že se jí zdá, že vaše dítě u ničeho dlouho nevydrží, je neposedné, a namísto spaní po obědě radši běhá po školce. vy si doma taky všímáte, že má problémy s usínáním a je těžké ho zklidnit. Na základě vás vašich informací si psycholog začne vytvářet určité hypotézy – tedy možná vysvětlení pro to, co by mohlo za obtížemi či chováním a projevy dítěte stát. Podle toho začne vybírat vhodný psychologický test. V uvedeném příkladu začne psycholog uvažovat o problémech s pozorností a nachystá si test pozornosti pro předškolní děti. Zároveň ho napadne, jestli je chování dítěte dlouhodobé, nebo zda v životě dítěte nedávno nedošlo k velké změně (například stěhování) a nejde spíš o přechodnou záležitost. Další informace bude psycholog zjišťovat při rozhovoru na začátku vyšetření, o kterém se můžete více dozvědět zde. Na základě informací z rozhovoru s vámi a s dítětem pak psycholog upřesní účel vyšetření a případně upraví i výběr testů.

Na různých pracovištích mohou psychologové používat různé testy. Existuje totiž více testů, které měří stejné schopnosti (například mnoho testů inteligence, paměti, pozornosti…). Na každém pracovišti tak mají soubor testů, ze kterých psycholog vybírá ten nejvhodnější. Psychologické testy jsou zároveň velmi drahé a některá psychologická pracoviště jsou podfinancovaná, a proto bohužel může docházet k tomu, že psycholog nemá vždy k dispozici ten nejnovější a nejkvalitnější test. Spousta kvalitních testů navíc zatím není dostupná v českém jazyce. Obzvlášť náročná je situace u malých dětí, pro které je v České republice dostupných jen málo psychologických testů.

Důležité je také zmínit, že ačkoliv máme tendenci vnímat psychologické testy jako tu nejdůležitější a nejobjektivnější část vyšetření, ve skutečnosti jsou výsledky testů jen jedním ze zdrojů informací, které psychologovi pomáhají stanovit diagnózu a co nejlepší doporučení pro vaše dítě. S tím souvisí také to, že byste si měli dávat pozor na psychologické testy volně dostupné na internetu. Většinou nejde o skutečné psychologické testy. Navíc ani samotné výsledky skutečných psychologických testů nenahradí psychologické vyšetření. Na psychologickém vyšetření je nejcennější právě to, že kvalifikovaný psycholog správně vybere vhodné testy a propojí jejich výsledky s dalšími informacemi, o čemž se můžete víc dočíst zde.

Samotnému vyšetření dítěte a zahájení testování vždy předchází informovaný souhlas. Více si o něm můžete přečíst tady.

Před psychologickým testováním dítěte si rodiče také často kladou otázku, zda by měli být při psychologickém testování dítěte přítomní, o čemž se můžete více dočíst zde.

Psychologické vyšetření může začínat aktivitou, která s účelem daného vyšetření příliš nesouvisí a jejímž úkolem je hlavně navázat kontakt s dítětem a pomoci mu se uvolnit (například kresebné techniky, pískoviště). Pokud se vám zdá, že psycholog použil metodu, která nesouvisí s tím, proč jste za ním s dítětem přišli, a přemýšlíte, co pomocí takové metody může zjišťovat, může to být právě aktivita sloužící především k navázání kontaktu.

Psychologické testy jako takové můžeme rozdělit podle toho, co měří, a to na výkonové a osobnostní. Výkonové testy hodnotí schopnosti v určité oblasti a mají správné a špatné odpovědi (například testy inteligence či čtení). Otázky v osobnostních testech naopak správné a špatné odpovědi nemají. Správná je tak jakákoliv odpověď, která je upřímná. Některé osobnostní testy zachycují poměrně stálé osobnostní vlastnosti (například extraverzi). Jiné se zaměřují na vlastnosti, které jsou více proměnlivé (například na sebepojetí, tedy jak dítě vnímá samo sebe). Zvláštní kategorii představují testy projektivní – ty byly záměrně vytvořeny tak, aby působily nejednoznačně (jde například o inkoustové skvrny či obrázky s naznačenými postavami). Vychází totiž z předpokladu, že nejednoznačná podoba testu vede lidi k tomu, aby do svých odpovědí promítali „něco ze sebe“.

Testy se liší v tom, jak je psycholog zadává. Některé fungují na principu „tužka – papír“, kdy vy nebo vaše dítě píšete odpovědi do dotazníku a psycholog je následně vyhodnocuje. Takovéto dotazníkové metody obvykle vyplňujete vy jako rodič či zákonný zástupce a starší děti či adolescenti. Pro mladší děti mohou být dotazníky příliš abstraktní a zdlouhavé, a to i když už umí číst a psát. Psycholog pro ně proto volí metody, které jsou zadávány zábavnějším způsobem. Může jít o tzv. performační metody – jde o různé úkoly (například skládání, doplňování), které psycholog nejen zadává, ale sám odpovědi také zaznamenává a poté vyhodnocuje. Některé testy mají dokonce formu hry nebo jsou zadávány na počítači.

Za zmínku stojí také základní vlastnosti testů, které ovlivňují, jak kvalitní závěry může psycholog na základě daného testu vyvodit. První z nich je reliabilita neboli spolehlivost testu. Ani ty nejlepší testy nejsou stoprocentně spolehlivé, což by měl psycholog zohlednit při interpretaci výsledků testů (interpretace skórů a testů podrobněji). To, jak je test spolehlivý, by měl psycholog započítat do tzv. intervalů spolehlivosti – ty umožňují spočítat, že se schopnost dítěte s určitou pravděpodobností nachází v určitém rozmezí. Právě proto, že žádný test není úplně spolehlivý, totiž nemůžeme říct, že má dítě například IQ přesně 100. Musíme matematicky zohlednit spolehlivost testu. Například pokud má test vysokou reliabilitu a vaše dítě dosáhne výsledku 90, po zohlednění reliability bude psycholog schopen říct, že se inteligence dítěte s 95 % pravděpodobností pohybuje v rozmezí 84 – 97. Pokud bude mít naopak nízkou reliabilitu a dítě dosáhne výsledku 90, psycholog vypočítá, že se jeho inteligence s 95 % pravděpodobností pohybuje v rozmezí 77 – 109. Jak vidíte, v případě testu s vysokou reliabilitou je rozmezí užší a dává nám přesnější představu o tom, jak je na tom dítě s inteligencí. Čím vyšší je reliabilita testu, tím přesnější jsou výsledky a naopak. Pokud ve zprávě z vyšetření u výsledku testu interval spolehlivosti chybí (psycholog například píše, že vašemu dítěti naměřil IQ 89), znamená to, že psycholog spolehlivost testu nezohlednil, a vy tak nevíte, jak moc přesný výsledek je.

To, že je test spolehlivý, a stejný člověk v něm tudíž při opakování nedosahuje výrazně odlišných výsledků, ale nestačí. Zásadní je také validita, která nám říká, jak dobře test měří to, co by měřit měl. Pokud například přicházíte s dítětem k psychologovi kvůli podezření na poruchu pozornosti, je potřeba, aby použil test pozornosti, o kterém existuje dostatek vědeckých důkazů pro to, že měří právě pozornost a že dokáže odlišit děti s poruchou pozornosti od dětí, které poruchu pozornosti nemají. Tyto důkazy spoluurčují, jakou diagnózu může psycholog stanovit a co vám může doporučit. Pokud například nebyl proveden žádný výzkum toho, zda daný test dokáže odlišit děti s poruchou pozornosti od dětí bez poruchy pozornosti, pak by výsledky vašeho dítěte v takovém testu neměl psycholog použít jako podklad pro stanovení diagnózy poruchy pozornosti. Test sám o sobě může být validní, ale v některých případech stejně nemusí být vyšetření takovým testem validní. Například protože dítě nespolupracuje a nepodává svůj maximální výkon, nebo dobře nerozumí zadání (např. kvůli odlišnému mateřskému jazyku, dysfázii, PAS), nebo se dobře nesoustředí. Toto by měl psycholog při vyšetření a interpretaci výsledků testu zohlednit.

Neméně podstatné jsou normy – jde o výsledky vhodně vybrané skupiny lidí v daném testu, se kterými psycholog srovnává výsledky konkrétního klienta. Když například přijde šestiletý chlapec na test pozornosti, psycholog jeho výsledky dle manuálu dané metody srovná s výsledky velké skupiny podobně starých dětí (například dětí ve věku 5 až 6 let) a bude moct říct, jak si v testu v porovnání s těmito dětmi vedl. Problematické je, když jsou normy pouze zahraniční (vznikly na základě výsledků dětí z jiné země), jsou staršího data nebo když normy vznikly na základě výsledků malé skupiny dětí. Takováto skupina totiž nemusí dobře zastupovat znalosti a dovednosti všech českých dětí v daném věkovém rozmezí. Například pro předškoláky z velkoměsta může být složitější odpovídat na otázky ohledně lesa. Pro předškoláky z vesnice zase může být těžší odpovídat na otázky na téma městské dopravy. Velký problém je také to, že ve skupině, na základě které normy vznikly, nebývají dostatečně zastoupeny například děti z dvojjazyčných rodin, děti ze sociálně slabšího prostředí, děti se smyslovým postižením, autismem, ADHD či vývojovou dysfázií. Při vyšetření těchto dětí je velmi obtížné jejich výsledky v některých testech správně interpretovat, protože psycholog jejich výsledky srovnává s výsledky skupiny dětí, ve které nebyly podobné děti dostatečně (nebo dokonce vůbec) zahrnuty. Vyšetřit vysoký počet dětí z různých částí České republiky je však vysoce náročné – finančně, časově i odborně. Psychologové proto často musí pracovat i s normami, které nejsou ideální. Důležité však je, aby na případné nedostatky norem brali psychologové ohled při interpretaci výsledků a aby ve zprávě z vyšetření uvedli, s jakou skupinou dětí vaše dítě srovnávali (například výsledky Davida byly interpretovány dle norem pro věkovou skupinu 5 let až 5 let a 5 měsíců nebo výsledky Pavla byly interpretovány dle norem pro děti s ADHD ve věku 6 až 7 let).

Psycholog by měl také zohlednit věk dítěte. Pokud například srovnává výsledky pětiletého dítěte s výsledky skupiny dětí ve věku 5 až 6 let, měl by vzít v potaz, že dítě porovnává převážně se staršími dětmi, pro které byl test méně náročný. I průměrný výsledek může v takovém případě značit velmi dobré schopnosti dítěte. Naopak pokud psycholog se skupinou dětí ve věku 5 až 6 let srovnává šestileté dítě, srovnává ho převážně s mladšími dětmi, pro které byl test těžší. I mírně nadprůměrný výsledek tak může ukazovat spíš na průměrnou úroveň schopností dítěte.

Důležité je také to, že jsou psychologické testy obvykle vytvářeny pro účely diagnostiky a zachycení obtíží. Většina testů proto nejlépe rozpozná děti, jejichž výsledek je horší než průměr, což obvykle stačí. Psycholog potřebuje především zjistit, s čím má dítě potíže, aby správně určil diagnózu a sepsal co možná nejlepší doporučení, která dítěti pomohou. Pokud však chcete zjistit, jak moc nadprůměrné je vaše dítě v určité oblasti, je potřeba test, který byl speciálně vytvořen tak, aby dokázal rozlišit mezi nadprůměrným výkonem dítěte a vysoce nadprůměrným výkonem dítěte (například Test pro identifikaci nadaných žáků v matematice, který dokáže určit, jestli je vaše dítě v matematice nadprůměrné, či dokonce vysoce nadprůměrné). Lze to přirovnat k situaci, kdy potřebujeme změřit, jak rychle někdo běží. U běžných lidí nám stačí obyčejné stopky, když potřebujeme vědět, jak rychle uběhnou sto metrů. Když ale chceme zjistit, který z profesionálních sprinterů je nejrychlejší, potřebujeme speciální digitální časomíru, která dokáže rozdíly mezi sprintery měřit s přesností na tisíciny vteřiny. Podobně také většina testů nedokáže moc dobře rozlišit, jestli je výkon dítěte podprůměrný, nebo velmi podprůměrný. Hlavně u testů inteligence je proto důležité vědět o tom, že nedokáží moc dobře zachytit, jestli je dítě velmi podprůměrně inteligentní, nebo podprůměrně inteligentní.

Zdroje

• European Federation of Psychologists' Associations. (2012). Performance requirements, context definitions and knowledge & skill specifications for the three EFPA levels of test user qualification. https://academic-tests.com/diagnostics/EFPA_Qualification-Psychological-Assessment.pdf
• Hogan, T. P. (2019). Psychological testing: A practical introduction (4th ed.). John Wiley & Sons.
• Ježek, S. (2010). Standardy pro užívání psychologických testů – Nastal čas pro českou normu? Testfórum, 1(1), 18–22. https://doi.org/10.5817/TF2010-1-5
• Urbánek, T., Denglerová, D., & Širůček, J. (2011). Psychometrika: Měření v psychologii. Portál.
• Weiss, P. (2011). Etické otázky v psychologii. Portál.

Autorka článku: ​Mgr. Jana Fikrlová